Rady od zkušených rodičů

Určitě ať se nebojí říct o pomoc. Samozřejmě v první řadě rodině, protože když si o ní neřeknou, tak jim ji většinou nikdo nenabídne sám, protože lidi ani neví, jak s těmi informacemi naložit, když se jim něco takového v rodině stane.

No moje rodina to přijala velmi dobře. Moje sestra si na mě udělala dokonce rekvalifikační kurz a stala se M. asistentkou ve školce, takže to nakonec dopadlo tak, že teď je specialistkou na autisty, studuje na to nějakou školu pedagogickou a bude dělat speciální pedagožkou. Takže moje sestra se do toho obula jako dost a moje maminka vlastně dřív měla strach se o M. starat. Ale pak když to párkrát zkusila, tak zjistila, že vlastně to není žádná hrůza, a že když je má třeba oba dva s J., tak že to není vůbec tak náročné. Oni si spolu hrajou takže to jde, ale ze začátku to bylo takový rozpačitý a bála se ho hlídat, že něco provede nebo si něco udělá a pak zjistili, že ne. Takže určitě zapojit tu rodinu. Nebát se, nedržet se někde sám v koutku a distancovat se od všeho. Nechodit na rodinné oslavy, protože by tam řval, tak to vůbec nedělat! A stejně tak u přátel, zapojit je do celého procesu.

Myslím si, že je hodně důležité, aby hledali to v čem je to dítě dobrý, to co mu jde, v čem vyniká a to vlastně podporovali. Aby se cítilo samo pro sebe hodnotné a vědělo, že může něčemu přispět i ve společnosti. To si myslím, že je pro tyhle ty děti velmi těžký si uvědomit, už teď V. vnímá to, že mu něco třeba nejde nebo trvá déle a tak. Takže se snažím zdůrazňovat to, co mu jde a myslím, že je to důležité u všech dětí. Vždycky hledat ty pozitivní stránky toho dítěte a upozorňovat ho na ně, aby na ni nezapomínal.

Bývá to, že čím větší postižení, tak tím větší ti to zabere prostor. Takže člověk přestane jakoby o sebe dbát. Protože pro některý lidi je to dítě středem vesmíru a jiný dítě pak ani nemají. Zapomínají sami na sebe a potom toho litují.

Velmi dobrá otázka, taková zásadní. Za zcela zásadní považuji to, aby to svoje dítě ten rodič přijal.

(rozplakala se)

Aby mu vytvořil prostě síť nějakých lidí, kteří ho mají rádi a kteří ho taky tak berou, takový jaký je a bez ohledu na tu diagnózu. Je to asi jedno, jestli se jedná o autismus nebo o cokoliv jiného, tak už to s tím dítětem bude asi pořád a i kdybychom chtěli tu věc změnit, tak to prostě nejde. Takže je potřeba ho přijmout, a když ho přijme co nejvíc lidí, tak je to to nejvíc co se mu dá dát.

Tím nejdůležitějším je, aby si nepřipadaly divně, protože si myslí, že je něco špatně. Určitě by se měli ptát, nestydět se protože nás nejvíc limitovalo to, že ono to vlastně 90% času nejde vidět a tak ty rodiče si řeknou. "To je dobrý, to vydržím" a chvilku to vydržíte, ale časem to prostě nejde. A můžete se taky úplně sesypat, protože těch 10% opravdu "stojí za to".

A je to taky daleko lepší řešit, když je malý a už od té chvíle to držet v nějaký hranicích, než se to pak rozjede a pak když se to máte do těch hranic zpátky dostat, tak to už je velký problém.

Aby se nebáli, ptali a nenechali se odbýt, protože dneska vás ten systém sežere a vy se nesmíte dát!!

Určitě nedělat věci za každou cenu: neintegrovat za každou cenu, nepodstupovat všechno za každou cenu. Žádné terapie a léčby pokud to nejde. Dát na ten vnitřní pocit, když zjistím, že to není dobré, když se v tom nikdo necítí šťastně ani to dítě, ani ten rodič, tak nemusíme poslechnout odborníka. Tam je úplně jedno, co ten odborník říká.

Poslouchat intuici. Pokud se v tom necítím dobře já a ani to dítě ani nikdo jiný, tak to nedělejte, ani když to řekne odborník!