Otázky, které si můžete klást

Co je to autismus, a co je PAS?

Výrazy autismus a PAS, což je zkratka pro poruchy autistického spektra, se velmi často zaměňují a jsou dokonce nezřídka prezentovány jako synonyma. Realita je však trošku odlišná, jak to tedy ve skutečnosti je?

Zkratka PAS je souhrným označením pro všechny podoby této diagnózy a jedná se tedy spíše o kategorii, než o konkretní diagnózu. Pod PAS se tak nachází celá řada dílčích syndromů. Nejznámějšími z nich jsou Dětský autismus (nebo jen “autismus”) a Aspergerův syndrom, existuje jich však ještě mnohem více. 

Problematické u těchto diagnóz je, že jejich symptomatika se často velmi překrývá, proto se část odborníků spíše přiklání k zavedení souhrné diagnózy “PAS”, které se bude individuálně specifikovat. Tyto snahy se rovněž promítly do nově vzniklé MKN-11, která tyto diagnózy již združuje pod tento souhrný název. 

Co je to SPC?

SPC neboli Speciální pedagogické centrum je typ školského poradenského zařízení. Společně s PPP (pedagogicko-psychologickou poradnou), se kterým ho lidé často zaměňují, se jedná o státní instituce, které slouží jako možnosti asistence pro tyto rodiny. SPC se zpravidla zaměřují na “vážnější” případy. Zaměřují se tak často na konkrétní oblast např. autismus, zrakové či sluchové postižení nebo vážnější mentální a fyzické obtíže. Naopak PPP se zaměřuje např. na poruchy učení, jako je dyslexie nebo dysgrafie.

SPC tak mohou rodičům poskytnout základní informace, sloužit jako pomoc při získání asistenta a zajistit celkovou pomoc v procesu vzdělavaní (tvořít individuální vzdělavací plán, vybrat vhodné vzdělávací zařízení).

Jak mluvit s dítětem o jeho diagnóze?

Komunikace se samotným dítětem je na této situaci jedna z nejnáročnějších, možná ta dokonce nejnáročnější vůbec. Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá. Jak zkušení rodiče, tak odborníci se na této otázce neshodují.

Tato otázka je velmi individuální. Není zde žádná pevná hranice a důležité je při komunikaci brát v potaz množství faktorů. Věk, současnou situaci a prostředí, kde se dítě pohybuje, intelekt, vnímavost ke svým odlišnostem, a především iniciativu dítěte komunikovat na toto téma.

Část mých respondentek vnímá možnost upřímné komunikace o diagnóze jako příležitost k efektivnějšímu řešení možných problémů. Za důležité považují, aby se jednalo o pozvolný proces. Základním předpokladem je dle jejich názoru, že si dítě svou odlišnost uvědomuje a zajímají ho její důvody. Druhá část rodičů uvádí, že komunikace u nich probíhá běžně, ale prozatím bez konkrétního pojmenování. Odůvodněním je pro ně nezájem dítěte o detaily těchto rozhovorů a rovněž strach z přílišného ospravedlňování diagnózou ze strany dítěte (vymlouval by se na to).

Koho požádat o pomoc?

Nejčastěji zmiňovaná oblast první pomoci, kterou nějakou formou zmiňovali téměř všechny mé respondentky, je práce neziskových center a poraden. Považují je za oblast největší pomoci a místo z nejkvalitnějšími a nejpřístupnějšími informacemi a doporučeními.

Dalším podpůrným bodem mohou být pro spoustu rodin také odborníci, například psychologové. Ti mohou být velkou oporou, jak pro rodinu, tak pro dítě samotné.

Samozřejmě je také extrémně důležitá komunikace a podpora v rámci samotné rodiny.